Year: 2025
Location: Prague
curator: Filip Landa
magazine: ERA21
In the new issue of ERA21 – Revision, I contributed to the Generation 2050 survey curated by editor-in-chief Filip Landa. Alongside a group of emerging architects and urbanists, I was invited to speculate on the possible futures of both architecture and the architectural magazine as cultural formats in the year 2050.
Rather than focusing on technological innovation or technical models of sustainability, my text revisits the most elementary epistemological and relational questions of architecture: How do we speak and write about architecture? For whom is it produced? And in what ways do architectural interventions shape not only human environments but also multispecies relations and ecological interdependencies?
Although we often describe our present as “modern,” the conceptual language of architecture—along with its pedagogical frameworks and the narratives circulated by media, institutions, and clients—remains embedded in inherited paradigms that no longer adequately reflect contemporary ecological and social realities. If sustainability is to function as more than a technical category or certification system, it must also address processes of loss, erasure, and silencing that accompany every act of construction. This requires an expanded ethical awareness of the material, cultural, and ecological layers that architecture inevitably transforms, as well as a renewed sensitivity toward the non-human worlds on which human habitation depends.
In this sense, architecture cannot be reduced to the domain of buildings alone. It also emerges through performative, philosophical, anthropological, and narrative practices that reconfigure how collective life is imagined and experienced. Precisely for this reason, such interdisciplinary and speculative approaches deserve a more explicit and sustained presence within architectural discourse and its publishing platforms.
Mezi vrstvami míst
Často, když čtu články o architektuře,
mluví se hlavně o tom, co bylo postaveno.
O soutěžích, návrzích, materiálech, formách.
O vítězích, kontextu, rozpočtech.
Architekti a architektky vystupují,
za nimi vizualizace,
nebo fotografie reprezentativní budovy.
A za tím obrazem je ticho,
které zůstává neslyšené.
Ticho příběhů těch,
kteří míchali beton v horku i dešti.
Ticho kroků těch,
kteří místem denně procházeli.
Ticho těch, kteří nebyli vidět,
a přesto spoluutvářeli.
O těchto příbězích se skoro nepíše.
Stále častěji se mluví o udržitelnosti —
o recyklaci, alternativních způsobech výstavby,
použití místních materiálů, technologii
na ochranu životního prostředí.
Ale čím víc těch slov slyším,
tím víc přemýšlím o tom,
co vlastně udržujeme a pro koho.
Protože když stavíme,
hloubíme jámu do země,
narušujeme rovnováhu toho, co v ní žije,
ovlivňujeme krajinu a její vzácné zdroje.
Zdá se mi, že to, co je skutečně udržitelné,
začíná ve vztazích.
Ve vztazích, které nejsou jen mezi lidmi,
ale i s místy, s půdou, s počasím,
a s tím, co umírá a roste.
V redefinování vztahu člověka k prostředí.
V péči, která je pomalá, každodenní, neviditelná. Ve společném hledání,
které překračuje obory i mocenské hierarchie. V participaci, která není jen metodou,
ale způsobem vzájemného bytí. Ve vzdělávání, jež otevírá
alternativní způsoby vnímání architektury.
A také v tom, jak o architektuře mluvíme,
protože udržitelnost je i v jazyce.
Představuji si časopis architektury,
který není katalogem staveb,
ale prostorem pro čtení
a vyprávění o místech různými způsoby.
Kde mohou zaznít:
– zápisky dělníka
– dětské kresby o potenciálu místa
– fotografie místa ve čtyřech ročních obdobích
– záznamy site-specific performance
– způsoby jak místo ozdravovat
Místo, kde není architektura jen o návrhu a realizaci,
ale o vnímání, péči a soužití.
O každodenních dějích,
které dotvářejí prostor mimo půdorysy.
Takové děje jsou všude kolem nás:
zahrada, o kterou někdo pečuje bez povolení,
zarostlý pozemek, který si žije vlastním životem,
plachta napnutá mezi stromy jako dočasný úkryt,
lavice, na které se každý den potkají tři lidé,
plevel, který přetrvává,
procházka, která mění pohled.
Tyto okamžiky často zůstávají nepostřehnuté —
přesto prostor oživují a formují.
Vyprávět o nich je způsob,
jak místo číst a cítit,
navazovat s ním vztah,
dotýkat se jeho skrytých vrstev,
objevovat a sdílet je společně.
Chtěla bych číst časopis,
kde zaznívají hlasy a spekulace
zahradnic, dětí, pečovatelek, seniorek, uprchlic,
lidí bez domova, cizinců, městských úřednic..
A nejen hlasů lidí, ale i těch více-než-lidských,
které obývají prostor s námi.
Představme si,
že se díváme na město očima jiných druhů:
Ohrožuje skleněné zábradlí na vikýřích ptáky?
Jaký dopad má rozpálené náměstí na život hmyzu?
Kam dopadá stín během parného dne?
Jak asfalt mění prostředí pro jitrocel?
Je důležité taky psát a sdílet příběhy o tom,
jak různé druhy žijí společně:
jak se navzájem chrání,
podporují v růstu a vytvářejí útočiště.
Prostor není jen stavba, není jen tvar.
Je to místo, co nese stopy a proměny,
staré i nové vrstvy paměti.
Jako architektka
pozoruju spíš pohyb a vztahy v prostoru
než jeho samotný tvar.
Kroky člověka, který krouží náměstím,
protože tu chybí lavička.
Děti, které si z křoví dělají dům.
Staré trámy skryté pod novou omítkou.
Socha na fasádě, kterou nikdo nevidí.
Zazděný otvor ve zdi, kde dřív bylo okno.
Zaznamenávám místa, která jsou mezi místy.
Divná, opomíjená, přehlížená.
Píšu si je do zápisníku,
někdy jim vymýšlím příběhy.
Dávám jim hlas a formu,
která možná není vidět,
ale dá se cítit.
Někdy je to performativní gesto,
návrh prostoru,
rozhovor s obyvateli,
participativní dílna,
spekulativní fikce,
která sdílí možné příběhy místa i jeho aktérů.
Někdy jen poslouchám.
Dovoluji prostoru, aby mluvil sám za sebe.
Otevírám prostor pro imaginaci a další příběhy.
Chtěla bych číst časopis o architektuře
jako návod:
jak zpomalit,
jak vnímat prostor, jak spolu-tvořit,
a pěstovat vztahy.
kde stavby nejsou jen vzpomínky,
ale i příležitosti k učení a přehodnocování.
Učí nás nahlížet kriticky,
zkoumat, co se povedlo a nepovedlo,
hledat odpovědi
na současné společenské výzvy a krize,
v pohybu, v scénografii,
ve výstavách, umění, literatuře,
ve filozofii a dalších oborech,
kde se architektura projevuje
jako součást myšlení a praxe.
Časopis, kde se prostor otevírá dialogu,
není jen kulisou,
ale živým organismem
plným vrstev, hlasů, potřeb a příběhů.
